Podlahové topení má dlouhou tradici. Málokdo ví, že ho znali a používali již staří Římané před naším letopočtem. Pomocí centrálního vytápěcího systému vyhřívali své lázně a obydlí.
Způsob vytápění podlahou tehdy spočíval v proudění horkého vzduchu z otevřeného ohně celým prostorem pod podlahou. V podlaze se nacházely kanály zajišťující teplovzdušné vytápění a využívající k tomu spaliny z centrálního ohniště. Za autora tohoto vynálezu, který vytvářel na tehdejší dobu až nečekaný komfort v římských obydlích, je považován Sergius Oratus.
Vynález podlahového topení brzy shledán geniálním a šířil se postupně do celého Středozemí včetně islámských oblastí. Bez ohledu na odlišnosti v kulturách a zvyklostech se tento systém podlahového vytápění rozšířil do nejrůznějších zemí světa. Kvůli teplé podlaze si lidé začali před vstupem do domu zouvat boty a sedat si na podlahu, protože podlaha byla vždy vyhřátá. Tento zvyk sezení na zemi, a to i při jídle, se ujal zejména ve východní Asii,, například v Korei, kde se první pokusy o podlahové topení objevily rovněž před začátkem letopočtu.
Dnešní moderní podlahové topení je již zcela jiné, propracovanější a dokonalejší, ale čerpá z principů, které objevili a užívali naši předkové. Principy těchto starodávných technologií inspirovaly v 19. století Franka Loyda Wrighta, který položil základy pro novodobou technologii sálavého podlahového vytápění a je považován za otce moderního podlahového topení.